VAŠE PŘÍBĚHY: Viděla jsem svoji kamarádku umřít!

zdroj: profimedia.cz Dívka s koněm
S nejlepší kamarádkou prožíváš dobré i zlé chvíle a ustojíte je. Naše čtenářka Monika ale prožila s kamarádkou Markétou okamžik, který by žádná z nás nechtěla zažít.
S Markétou jsem se znala už od školky. Určitě jste to také někdy zažily. Bylo to prostě "kamarádství na život a na smrt". Tenkrát jsme si myslely, že to bude na věky. Ale pravý opak je pravdou.
Už na základce jsme s Markétou milovaly koně. Já byla spíš taková, že jsem si je ráda pohladila, ale do sedla by mě nikdo nedostal. Ona byla pravý opak. Když za vysvědčení ve třetí třídě dostala celé prázdniny výuky ježdění, moc jsem jí to přála. Vždy, když se z jízdárny vrátila, byla rozzářená jako sluníčko. Její nadšení ale trvalo i ve školním roce a dokonce i dalších pět let. Rodiče jí tedy koupili vlastního koně, samce českého teplokrevníka Jamese.
Moc jsem jí to přála, jenže naše kamarádství tím začalo dost trpět. Místo na naše schůzky chodila jezdit. O víkendu jsme byly domluvené, že pojedeme do kina, ale ona den předtím zavolala, že má závody. Lezlo mi to docela na nervy. Uvědomovala jsem si, že svou kamarádku ztrácím.
Chceš na Krásná.cz také najít svůj příběh? |
| Stalo se ti něco šíleného, neuvěřitelného, máš zážitek, který by mohl být inspirativní pro další čtenářky? Pošli nám ho. Inspiraci najdeš v tomto návodu. Příběhy posílej na email redakce@krasna.cz. |
Ze školy vždy běžela na autobus, aby byla doma co nejdřív, stihla napsat úkoly, a mohla jít trénovat. O víkendu jsme se nikdy neviděly, protože byla na závodech.
Po pár měsících si to i ona začala uvědomovat a tak ke mně přišla a na rovinu se mě zeptala, jestli se s ní chci ještě bavit. Prý by ji to moc mrzelo, kdybychom se kvůli tomu spolu nebavily. Budiž, souhlasila jsem a doufala, že se změní a začne si mě zase víc vážit a věnovat se mi. A stalo se tak. Byla jsem moc ráda. Párkrát týdně jsme si někam vyrazily, zdálo se mi, že je vše dokonalé.
Byla sobota, poslední víkend před prázdninami. Chodily jsme do deváté třídy a těšily se z toho, že od září obě nastupujeme na naše vysněné střední školy. Mě přijaly na gymnázium u nás ve městě, a Markétu na veterinu v Hradci Králové. Zrovna jsem sepisovala řeč na rozlučku (byla jsem vybraná za zástupkyni třídy, abych pronesla poděkování a takový ty blbosti) , když mi zazvonil mobil. Byla to Markéta. Ptala se, jestli s ní nechci jet na závody. Jedou prý s rodiči okolo nás, a tak by se zastavili. Měla jsem toho sice hodně, ale co. Papír a tužku jsem si vzala pro jistotu s sebou, kdyby mě něco napadlo.
Atmosféra byla skvělá, všude krásní, ale občas neklidní koně. Také z jezdců bylo cítit napětí před soutěží. Sedla jsem si opodál a kochala se. Když přišla na řadu Markéta s Jamesem, nespustila jsem z nich oči. Řekla bych, že to James odskákal dobře. Podle Markétina výrazu to tak doopravdy bylo. Nastal čas vyhlašování... skončili druzí. To bylo fakt skvělé. Měla jsem velkou radost a moc jim to přála.
Když ale přišla, nebyla zrovna nadšená. Žralo ji, že nebyla první. Všechnu zlost si vylévala na mně. Dost ostře jsme se pohádaly. Říkala jsem si ale, že se za chvilku usmíříme a vše bude O.K.
Než jsme odjeli, chtěla se ještě chvíli projet. Klusali po travnaté ploše, kde bylo ještě pár lidí. Najednou jsem zdálky uviděla, jak se James splašil, postavil se na zadní a Markétu shodil. Otočil se o 360 stupnů, podupal ji a odběhl pryč. Všichni se kolem ní seběhli a sanitka ji okamžitě převezla do nemocnice v Hradci.
Byla na tom strašně špatně. Měla zlomená žebra, ošklivě polámanou nohu a poraněnou lebku. Lékaři ji drželi raději v umělém spánku, protože se báli, aby neměla poškození mozku a nezůstala třeba ochrnutá. Každý den jsem za ní jezdila a doufala, že až se z komatu probere, bude zase v pořádku. Po týdnu, jednou takhle večer, mi zazvonil telefon. Byla to její máma. Markéta zničehonic začala vnitřně krvácet do mozku, uvolnila se jí tam nějaká sraženina a už bylo pozdě, cokoli dělat. Ani okamžitá operaci ji nezachránila. Nic víc jsem nepotřebovala slyšet. Telefon jsem upustila na zem a nevěřila tomu, co jsem právě vyslechla.
Úplně jsem se zhroutila. Celé prázdniny jsem docházela ke psychologovi. Nikdy se nezjistilo, proč se James splašil. Třeba se lekl nějakého člověka, fakt netuším. A teď, když už je to skoro rok, to pořád bolí. I když to teď píšu, mám v očích slzy. Nejhorší je to, že poslední slova prohozená s mojí nejlepší kamarádkou byla doopravdy hodně sprostá a už je nikdy nevrátím.

cudáčku